U velkých kopytníků se daří vzácným korýšům

„Žábronožky jsou korýši tak vzdálení svým známějším příbuzným, že třeba s raky a kraby jsou si blízcí asi jako ptakopysk s člověkem. Zároveň se jedná o skutečné žijící fosílie. Tito nejstarobylejší z korýšů se totiž výrazně neliší od svých předků, kteří před stovkami milionů let obývali Zemi spolu s trilobity a kteří přežili všechna velká vymírání, která život na Zemi postihla,“ popsal vzácný organismus Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.

Žábronožky jsou mistři extrémů, kteří si s vrtkavostí svého životního prostředí umí poradit. Mají mimořádně rychlý životní cyklus – vývoj od vajíčka po dospělce trvá za teplého počasí pouhé dva tři týdny. Samičky po dospění produkují velké množství ohromně odolných vajíček. Vajíčka jsou to téměř nezničitelná, bez problému přežijí desítky let úplné vyschnutí, sluneční výhně i hluboké mrazy. Trpělivě čekají, až zase naprší a uschne. Díky zvláštní kombinaci svých mimořádných schopností a velkých omezení obývají různé druhy žábronožek řadu bizarních biotopů od slaných jezer, dočasných kaluží vyprahlých pouští a stepí či záplavových oblastí řek, po mrazové pustiny Antarktidy a vrcholků And.

Jak napovídá jejich jméno, žábra žábronožek jsou zároveň multifunkčními končetinami. Řady těchto nožek se pohybují synchronizovaně, takže to vypadá, jako by se po každé straně těla vlnila pentle. Multifunkční nožky naráz zvládají zajistit elegantní pohyb, dýchání i sběr potravy. Zbarvení těla žábronožek závisí na prostředí a typu dostupné potravy, kterou tvoří řasy a jiný organický materiál, který filtrují z vody či seškrabují ze dna. Jejich tělo může hrát svítivě oranžovou, zelenou, či být téměř průhledné, zřetelné jsou dvě černé oči po stranách hlavy. V případě samiček žábronožky letní se ještě přidává nápadně modrozelený vaječný vak s perleťovým leskem, který ji odlišuje od zbylých čtyř druhů našich žábronožek.

Žábronožka letní je poměrně velký korýš délky až 2,5 centimetru, kterého pozornější člověk nepřehlédne, pokud ovšem kouká ve správný čas do těch správných kaluží. Ty ale není snadné najít a žábronožky se navíc při nevlídném počasí či po dešti schovávají u dna.

Před miliony let vytlačily ostatní skupiny organizmů předchůdce žábronožek do extrémních biotopů. Všichni současní zástupci proto obývají tůně a kaluže, které se objevují třeba jen jednou za mnoho let a po naplnění vodou vyschnou tak rychle, že v nich nepřežívá téměř nic jiného. To je důležité, protože žábronožky nejsou schopné jiným vodním živočichům konkurovat a pro mnohé představují snadnou kořist. Proto se s žábronožkou letní nesetkáme v tůních a kalužích, které mají dlouhou životnost a žije v nich a kolem nich řada konkurentů a predátorů. Daní za prostředí bez konkurence a dravců je ovšem jeho pomíjivost a nejistý čas jeho obnovení.

Ačkoliv snad dříve žábronožky letní v některých oblastech obývaly polní cesty brázděné povozy, změny a chemizace hospodaření je z krajiny vytlačily. Dočasné útočiště našly ve vojenských újezdech, kam se dostala jejich vajíčka pravděpodobně na pásech tanků a ve vzorcích pneumatik. Armáda pak pro ně mimoděk vytvářela ideální prostředí pojezdy těžké techniky. Dnes jsou proto žábronožky letní k vidění zejména ve vojenských prostorech, včetně některých bývalých.

To je případ i listonoha letního, který se vyskytuje od Británie přes celou Evropu do Ruska a přes střední východ zasahuje až do Indie. V České republice je však kriticky ohroženým druhem, obývajícím převážně náhradní stanoviště, zejména periodické kaluže na polních cestách. Je aktivní především od května do srpna, jsou-li příhodné podmínky jako letos, může se vyskytovat až do konce září. Zbývající část roku přežívá ve formě vajíček, která jsou schopna přečkat i desítky let ve vyschlém dně. Podobně jako u žábronožek, i u listonohů trvá vývoj od vajíčka po dospělce pouhé 2 až 3 týdny.

„Jako jinde v areálu svého výskytu, i u nás se zřejmě dříve listonoh letní vyskytoval v dočasných tůních a kalužích na pastvinách. Bohužel, listonozi, podobně jako řada jiných vodních organizmů, jsou extrémně citliví na toxické látky obsažené ve veterinárních léčivech, zejména běžně užívaných přípravcích proti parazitům. Ošetřená zvířata velká množství těchto látek po dlouhou dobu vylučují v trusu, z něhož se dostávají do půdy a vody. Na pastvinách u nás proto listonohy nepotkáme. Jednou z mála, ne-li jedinou, výjimkou je milovická rezervace, kde nejsou toxické veterinární přípravky zvířatům podávány,“ upozorňuje Miloslav Jirků.

Vzhled listonohů působí velmi starobyle. Není to náhoda, jejich předci se před stovkami milionů let vyskytovali na planetě ve stejné době jako trilobiti a má se za to, že se za uplynulou dobu výrazně nezměnili. Jde o poměrně velkého korýše dorůstající i přes 10 centimetrů. Zajímavostí jsou tři oči - mezi dvěma hlavníma očima je malé třetí oko. Pod krunýřem tohoto korýše se nachází tělo přibližně se stovkou nohou, zadní část tvoří ocas zakončený dvěma štěty. U toho druhu se vyskytují jednopohlavní i oboupohlavní jedinci. Potravou listonohů jsou řasy, organický materiál ze dna i malí bezobratlí, při jejichž hledání listonozi často ryjí ve dně.  

„Jedním z cílů našeho projektu je obnovovat přirozené procesy v krajině. Je výborné, že velcí kopytníci dokázali pomoci vytvořit podmínky pro vzácné žábronožky, které byly v posledních letech mimo aktivní vojenské újezdy odkázány jen na cílenou ochranářskou činnost člověka,“ doplnil Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina, která se stará o projekty návratu a ochrany velkých kopytníků do přírody.

„Velcí kopytníci se v době před nástupem zemědělství zásadním způsobem podíleli na vzniku a udržování biotopů pro velké korýše. V té době by se bez pastvy a narušování povrchu půdy jen těžko udržovala mozaika mělkých nezarostlých tůní a kalužin v otevřené krajině. Díky činnosti společnosti Česká krajina se tak k nám vrací pradávný přírodní fenomén, umožňující spontánní existenci těchto vzácných vodních živočichů,“ dodává Lukáš Merta, hydrobiolog a specialista na ekologii velkých korýšů.