Předsedkyně AV ČR navštívila říši zubrů a praturů

Expedici AV ČR, kterou kromě Evy Zažímalové tvoří dva z jejích místopředsedů Jan Řídký a Zdeněk Havlas a další blízcí spolupracovníci, vítají Miloslav Jirků z Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR, dlouhodobě pracující v terénu obou milovických rezervací, a Dalibor Dostál, ředitel neziskové organizace Česká krajina, která má tyto rezervace na starosti.

Pastevní rezervace Milovice i pastevní rezervace Traviny vznikly před třemi lety na území bývalého vojenského prostoru. „Ve chvíli, kdy byla tato oblast vyjmuta z vojenského hospodaření, připomínala časovou konzervu, kde se zachovala řada vzácných organismů,“ vysvětluje Miloslav Jirků. „Navíc má tu výhodu, že je v nížině, ve výšce asi 200 až 250 metrů nad mořem. Všude jinde byly nížiny zemědělsky využívány, a jedná se tedy o mimořádně cenný kus přírodní krajiny se spoustou chráněných organismů, které v jiných rezervacích nenajdeme.“ Díky vápenatému podloží se zde vyskytují i některé druhy květin, jaké by se daly čekat spíše v krasu. Jádro chráněných druhů však tvoří bezobratlí, včetně střevlíků, nosatců či chrobáků.

Zkušeným průvodcem výpravy byl Miloslav Jirků z Parazitologického ústavu (vlevo)

Pratuři v roli ochranářů

Výprava kráčí po cestě mezi zarostlým, trnitým porostem na jedné straně a travnatou, na pohled vysloveně úhlednou pastvinou na straně druhé. „V době sovětské okupace Československa byly Milovice hlavním stanem sovětské okupační armády, měly zhruba 100 000 obyvatel a byly tak jedním z nejlidnatějších sídel v zemi,“ poznamenává Jirků. Po odchodu armády a zrušení vojenského prostoru začalo docházet k jeho intenzivnímu zarůstání (mimo jiné třtinou křovištní a ostružiníkem), a to přesto, že oblast se nachází ve srážkovém stínu. Zároveň začaly mizet organismy, které k životu potřebují krajinu v procesu neustálé změny. Turbulentní podmínky v minulosti zajišťovala těžká technika, dupání bagančat a občasné požáry; nyní tato úloha připadla zubrům, praturům a divokým koním.

Pastvina, z níž kopytníci vymýtili třtinu a ostružiník, ovšem není pouze jednotvárnou travnatou plochou. Tu a tam z ní vyrůstají větší keře, nebo dokonce jabloně. „Koně i pratuři mají perfektně zmapováno, kde v rezervaci rostou jaké ovocné stromy. Každý den kolem nich dělají kolečko a žerou to, co opadalo. Když se ke stromu blíží, je na stádu vidět, jak ztrácí sebeovládání a nedočkavě zrychluje,“ komentuje to s úsměvem Jirků.

Po chvíli se před užaslými zraky expedice vyloupne první ze zlatých hřebů dne: stádo asi deseti nebo dvanácti tmavohnědých až černých, mohutných a velice rohatých zvířat – praturů. Čtyřnožci na příchod lidských návštěvníků za ohradníkem reagují tím, že se pomalu semknou k sobě, občas po nich loupnou varovným či ostražitým pohledem, dále však pokojně spásají trávu.

Pratuři v pastevní rezervaci Milovice

„Pratuři dovezení z Holandska byli zpětně vyšlechtěni z primitivních plemen skotu, s ohledem na to, aby se dokázali sami rozmnožovat,“ podotýká Jirků. Schopnost samostatné existence zdůrazňuje i v případě ostatních zvířat. „Běžná plemena skotu a koní by zde nemohla o bezlesí sama pečovat, protože se již nedokážou přirozeně reprodukovat a lékař z nich musí mládě doslova vytáhnout.“

Výprava se vrací na zpevněnou cestu a kolem chátrajícího, posprejovaného železobetonového objektu po vojácích pokračuje k pastvině divokých koní. Ti před návštěvníky ustupují, doslova jim ukazují zadek, ale po chvíli si na jejich přítomnost zvyknou.

„Všimli jste si, jak je tu málo trusu?“ ptá se Jirků. Dřepne si k jedné z nemnoha „hromádek“ a rozhrne ji rukou. Pod zaschlými výkaly již stačily vzniknout nory chrobáků, kteří postupně stěhují trus pod zem a ve spolupráci s další koprofilní faunou dokážou během dvou týdnů zlikvidovat i velké zubří lejno.

Tajemství hrůzolesa

Odpoledne se expedice vydává k druhé z obou milovických rezervací, pastvině Traviny, která je doménou zubrů. Již při příchodu jsou v dálce na protějším svahu vidět tmavé siluety těchto mohutných zvířat, největších volně žijících suchozemských obratlovců v Evropě, vážících až 900 kg.

Ještě před návštěvou zubrů vede Jirků výpravu k unikátnímu místu, o němž hovoří jako o „hrůzolese“: rozsáhlému háji tvořenému především nečekaně mohutnými a vysokými hlohy, dále také mahalebkami, slívami, hruškami či brsleny. Obtížně prostupný les, jehož větve chvílemi připomínají spáry kostlivců, je protkaný stezkami, které museli z jakéhosi tajemného důvodu vyšlapat sami zubři a divocí koně. Záhada se brzy objasní: stezky se sbíhají u gigantického pokrouceného brslenu, částečně rozrytého zubřími rohy. Je zřejmé, že něco ve stromě jim velice chutná.

Expedice AV ČR u brslenu v hloubi hrůzolesa

První účastníci expedice se vypletou z hrůzolesa zpátky na pastvinu. „Cíl splněn, nejvyšší vedení zůstalo v lese,“ utrousí jeden z nich, vzápětí se však z lesa vyprostí i předsedkyně s oběma místopředsedy. Cestou k zubrům míjejí další místní zajímavost: velkou, několik metrů širokou prohlubeň, v níž kdysi bývala voda. Jirků vysvětluje, že zde žijí listonozi (připomínající trilobity) a žábronožky (připomínající krevety). Ti potřebují právě tyto „periodické tůně“, které se střídavě plní vodou a opět vysychají. Vajíčka listonohů a žábronožek nyní spočívají v zaschlém bahně, kde mohou vydržet třeba desítky let, dokud zase pořádně nenaprší.

Zubří vyvrhelka

Expedice pomalým, opatrným krokem stoupá do kopce vstříc vzdálenému zubřímu stádu, když vtom se za malým remízkem vynoří osamělý jedinec, který zezdola nebyl vidět: dobré půl tuny masa a svalů potažených tmavohnědou kůží. Zubřice hoduje na keřích, jakmile však zahlédne návštěvníky, začne se k nim pomalu blížit. Jirků raději zavelí k ústupu. Expedice opustí pastvinu krokem typu „spěchám, ale nechci, aby to na mně bylo poznat“ a důkladněji si zubřici prohlédne až z bezpečí za plotem. Je vidět, že její kůže je na mnoha místech lysá, obsypaná mouchami. Od pohledu se jedná o nemocné zvíře, vyloučené ze stáda. „Kdyby v něm zůstala, ostatní by ji mohli zabít,“ poznamenává Jirků. Zubřice s nesmírnou chutí spásá vše, na co dosáhne, a její uzdravení je nejspíš jen otázkou času.

Obě stohektarové rezervace jsou v současnosti domovem dvaceti praturů, podobného počtu zubrů a asi dvojnásobku nebo trojnásobku divokých koní. V budoucnu budou moci vědci i laičtí milovníci přírody obdivovat kopytníky z Milovic i v jiných tuzemských lokalitách. Kromě milovických rezervací se nezisková organizace Česká krajina stará též o pastvinu divokých koní v Podyjí, tím však její aktivity nekončí. „Přírůstky bezplatně poskytujeme do dalších rezervací tohoto typu, například za dva týdny povezeme divoké koně do Dobřan na Plzeňsku,“ uzavírá ředitel České krajiny Dalibor Dostál.

Připravil: Milan Pohl, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR
Foto: Milan Pohl, Odbor mediální komunikace Kanceláře AV ČR