Miroslav Oborník získal Cenu Akademie věd ČR

Slavnostní předání Cen Akademie věd ČR ve všech třech kategoriích se uskutečnilo v úterý 16. října 2018 v Lannově vile v Praze. „To, že Cenu AV ČR dostáváte, svědčí o tom, že jste dosáhli skutečně výjimečných výsledků a že jste obstáli ve velmi tvrdé konkurenci,“ oslovila Eva Zažímalová v úvodní řeči deset oceněných vědců. „I díky vám se české Akademii daří velice dobře i v mezinárodním měřítku,“ poznamenala s odkazem na prestižní mezinárodní žebříček Nature Index, sledující počty kvalitních vědeckých výstupů, v němž letos v září obsadila AV ČR v kategorii vládních (neuniverzitních) institucí skvělé 19. místo.

Prof. Ing. Miroslav Oborník, Dr., vede Laboratoř evoluční protistologie Biologického centra AV ČR, zaměřenou na studium vývoje jednobuněčných eukaryot. Je předsedou vědecké rady Parazitologického ústavu a členem vědecké rady Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. Účastnil se zahraničních programů v Holandsku, Maďarsku, Kanadě a Brazílii a byl oceněn mimo jiné pamětní medailí Jihočeského kraje za mimořádné vědecké výsledky (2008).

Ve svém výzkumu se zabývá evolucí mořského fytoplanktonu, zejména chromeridních řas Chromera velia a Vitrella brassicaformis (je spoluobjevitelem celé této skupiny, Nature 451: 959–963), ale také rozsivek (Bacillariophyta, Stramenopila). Chromeridní řasy jsou nejbližší fototrofní příbuzní parazitů kmene Apicomplexa (výtrusovci), kteří způsobují velmi vážné choroby člověka a zvířat, jako je například malárie a toxoplazmóza. Díky svému unikátnímu vývojovému postavení na kořeni výtrusovců umožňují chromeridní řasy studovat evoluční proměnu plně fotosyntetického organismu v obligátního parazita. Profesor Oborník se významně podílel na sekvenaci jaderných a mitochondriálních genomů těchto řas.

Podílel se také na velice čerstvém objevu fytotransferinů u rozsivek. Tyto proteiny vázající labilní železo vykazují velmi zajímavou evoluční historii. Transferiny (např. serotransferin u savců) a fytotransferiny totiž sdílejí velmi dávného předka v PBP proteinech (periplasmic binding proteins), jejich železotransportní funkce se však vyvinula dvakrát nezávisle u transferinů a fytotransferinů prostřednictvím konvergentní evoluce. Navzdory dávnému společnému původu tak vlastně představují funkční analogy. Ukázalo se, že přes velkou evoluční vzdálenost a poměrně malou sekvenční podobnost je fytotransferin v rozsivkách plně nahraditelný lidským serotransferinem. Protože železo se ve fytotransferinech váže formou komplexu s uhličitanovým iontem, zvyšující se koncentrace CO2 v atmosféře vede díky acidifikaci oceánů ke snižování efektivity fytotransferinů a tím i importu labilního železa rozsivkami, což může mít globální následky pro mořské ekosystémy.

Více o výzkumu profesora Oborníka:

Jak vzniká jed v mořských řasách? Na objevu publikovaném v Science se podílel i český biolog Miroslav Oborník

Reportáž o evoluci fytotransferinů u mořských řas: